Regionální dějiny utrpěly své z obou stran – jedněm evokují příliš parciální události, druhé vede snaha po detailním faktografickém psaní (příklad z náboženského pole: dějiny diecéze versus dějiny kostela). Příspěvek se však zaměří na roli sociálních vztahů v náboženském systému, neboť výzkum náboženských praktik by mohl pomoct v rozlišení kategorií LOKALITA – REGION. Ad LOKALITA: Liturgie kalendářního cyklu (procesí; mešní skladby), praktiky životního cyklu (sňatek; pohřební písně) a intervence proti válce, nemoci, přírodním pohromám jsou úzce vázané na malý prostor (farnost) a každodennost rodiny. Formálně liturgický průběh je v celé zemi stejný, ale kulturní znaky a významy mohou být lokální (skladby ředitele kůru se rozšíří nanejvýš v rámci vikariátu). Ad REGION: Naopak některé praktiky jsou nápadně shodné v širší oblasti a překračují hranice vikariátu (svatohorská procesí). Pastorační otázky sdílené v rámci vikariátu mohou představovat regionální problém (Los-von-Rom Bewegung na Chebsku). Patronátní síť a vazby kněží na jednom patronátu vytvářejí specifické vztahy v rámci regionu. Kariérní možnosti a vztah kléru k centru mohou být v několika regionech sdíleny, čímž lze rozlišit širší oblasti. Je otázkou, jakým způsobem mohl klérus, zapojený do kolektivních či klientelistických vazeb v regionu, formovat lokální náboženskou kulturu. Příspěvek se soustředí na oblasti v Čechách, regiony pražské arcidiecéze a lokalitu Rakovníka. Pokusí se odlišit klientelisticky zaopatřené faráře od nastupující generace ordinandů. Na příkladu korespondenční sítě Václava Štulce lze modelovat REGION generačního diskursu českých alumnů a mladšího kléru, jenž z výše naznačených důvodů odmítá vazby v LOKALITĚ a své kolektivní vědomí soustředí v OBLASTI, jejímž centrem je Štulcova osobnost.