Šlechtické sídlo (zámek) představovalo v období raného novověku významný fenomén, zahrnující celou řadu praktických funkcí i symbolických významů (aristokratická domácnost, aristokratický dvůr, místi rodové reprezentace a rodové paměti, místo správy dominia a za určitých okolností také místo zemské správy, hospodářské centrum šlechtického velkostatku, fortifikační bod v regionálním i nadregionálním měřítku apod.). Šlechtické sídlo je naplňováno složitými sociálními vztahy, které mají v mnoha ohledech určující charakter pro utváření raně novověké společnosti jako celku. Je středem lokálního světa aristokratického dominia, ale zároveň také komunikačním centrem s vnějším světem – vůči jiným šlechtickým sídlům a dominiím, městům, zeměpanskému či panovnickému dvoru apod. Identifikuje se s ním nejen jeho majitel (stavebník), ale celá partikulární společnost. Jako složitou síť antropologicky a prosopograficky definovaných sociálních interakcí je třeba vnímat již samotné budování šlechtického sídla. Základní komunikace se uskutečňovala na ose aristokratický stavebník (objednavatel uměleckých děl) – stavitel (umělec, výkonný umělec, řemeslník apod.). Na uvedenou základní osu ovšem navazuje síť dalších vazeb a vztahů; budování zámku je procesem, na němž se určitým způsobem podílí prakticky celá lokální společnost aristokratického dominia a který je spoluutvářen také celou řadou osob a institucí zvnějšku (panovník a jeho úřady, zemské právní instituce; dvorští umělci, umělci přebíraní ze dvorů jiných aristokratů, umělci soustředění v městských ceších, cestující umělci apod.). K vzájemné komunikaci, včetně komunikace na ose stavebník – stavitel, je užíváno celé řady prostředků, nesených textem i obrazem.