Věnovala-li historiografie, zabývající se raně novověkým obdobím, doposud pozornost privátnímu cestování, v centru zájmu stály převážně kavalírské cesty mladých mužů urozeného původu, spojující vzdělávací a poznávací funkci s mnohovrstevnatostí „cest na zkušenou“. Méně sledovala cestování jiného charakteru, spojené například s návštěvou příbuzných v kontextu účasti na rituálech a slavnostech přechodového charakteru, s dojednáváním zásnub a sňatku vlastního či rodinných příslušníků, s projednáváním rodinných záležitostí, anebo bez konkrétního důvodu, tedy „jen tak“: z pocitu rodinné či rodové sounáležitosti, stesku po blízkých, z potřeby výměny zkušeností a získání rad v nejrůznějších životních situacích. Spojeny bývaly se zábavou, oddechem, odpoutáním se od starostí všedního dne. A právě takovéto „cesty k příbuzným“, stejně jako cesty ozdravného charakteru a dokonce i cesty za poznáním – tedy jakési obdoby mužských kavalírských cest bez možnosti oficiálního působení na evropských univerzitách – a za zábavou (neboli Lustreisen) byly nejpozději od 17. století běžnou či příležitostnou součástí životních zkušeností nejen mužů, ale také žen urozeného (a zámožného) původu, které nejednou jen v „ženské sestavě“ cestovaly na menší i delší, často mnohasetkilometrové vzdálenosti. Takového privátní cesty, konané zpravidla s početným doprovodem, musely mít jasný cíl, itinerář i promyšlené logistické zajištění. Co o takovém privátním cestování urozených žen (samotných i s mužským doprovodem) v předmoderní době zatím víme? Jaké prameny máme k dispozici? A dokážeme vůbec na celou řadu nabízejících se otázek odpovědět? Pokusme se hledat odpovědi na příkladech slezských kněžen z piastovského i poděbradského rodu.