Český a římský král Václav IV. byl už za svého života označován jako špatný vládce, který nedosahuje kvalit svého otce a nese odpovědnost za společenskou krizi přelomu 14. a 15. století. V dobových propagandistických textech i narativních pramenech z říše i z Čech je většinou hodnocen negativně. Mezi hříchy a chybami, které jsou mu přičítány k tíži, se uvádí, že se nadměrně zastával Židů. Mimo jiné prý umožňoval, aby se pokřtění Židé navraceli se ke své víře. Takovým způsobem píše o Václavu IV. např. opat Ludolf Zaháňský ve svém traktátu o papežském schismatu. Obdobnou argumentaci použil už dříve také Jan z Jenštejna, původně pražský arcibiskup a kancléř Václava IV., ve svém obžalovacím spise proti českému a římskému králi. Cílem příspěvku je demonstrovat na tomto případě význam studia křesťanských tendenčních textů v kontextu ostatních pramenů pro pochopení reálné situace židovského obyvatelstva a jejího vývoje a současně i pro sestavení objektivního obrazu tohoto tak diskutabilního panovníka.