Ve svém příspěvku bych se rád věnoval episkopátu olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana mezi léty 1923 a 1947, především pak létům první Československé republiky, na nichž se pokusím vysvětlit, do jaké míry revoluční vznik nového, demokratického státního zřízení změnil podobu a chápání významného církevního úřadu. Olomoucký arcibiskup byl zároveň vysoce postaveným aristokratem, a spojoval tak v sobě dvě společenské vrstvy, vůči kterým se mladá republika vymezovala. Právě Prečanovo působení dokazuje, že vznik demokratického státu v mnoha ohledech zásadně neovlivnil podobu olomouckého arcibiskupského úřadu i jeho vnímání společností. Projevy loajálnosti vůči státu a nové způsoby komunikace nejen s věřícími byly anachronicky doprovázeny přetrvávajícími aristokratickými tradicemi arcibiskupa v Olomouci (byť byl i z neurozených poměrů), které byly spojeny s rozsáhlým hmotným i nehmotným majetkem, existencí dvora, budováním rezidencí, reprezentací, užíváním šlechtických titulů, sběratelstvím, mecenátem a politickou či kulturní angažovaností. Rovněž se budu snažit zodpovědět, do jaké míry měl být a byl církevní hodnostář v nové republice jen zodpovědným představeným izolované náboženské obce, či vedle řízení církve též celospolečensky angažovanou a všeobecně respektovanou osobností. Předmětem příspěvku bude rovněž zhodnocení, jak bylo vnímáno působení arcibiskupa, který se v mnohém nelišil od svých aristokratických předchůdců z dob monarchie, nejen věřícími a praktikujícími katolíky (kteří byli zároveň občany demokratického státu), ale i širokou veřejností (na kterou jsou často uplatňovány modely o postupné sekularizaci). Bez povšimnutí nezůstane ani postavení, které získal olomoucký arcibiskupský stolec vedle ostatních duchovních úřadů v samostatném Československu, především vedle úřadu pražského arcibiskupa, který se stal zároveň úřadem nejvyššího představitele římskokatolické církve v republice.