Referát si klade za cíl představit podoby raně novověkého hrobu, v tomto směru nepojímaného jako součást pohřebiště coby muzea vzpomínek na minulost. V prvé řadě budeme tyto monumenty nahlížet optikou epigrafických pramenů, jejichž nápisový formulář dnes často považujeme za standardizovanou záležitost, přesto je však i zde prostor pro variety. Zajímavou se v tomto kontextu její především tzv. rozžehnávací závěrečná formule, která se v těchto nápisech vyskytuje od 14. století v souvislosti s pronikáním doktríny očistce do obecné mentality. Proměňuje se jejím vlivem skutečně náhrobní nápis v „poučení a výzvu“, jak to formuloval ve své stěžejní práci Philippe Ariès? S tematikou očistce se snoubí i problematika revenantů – ti v něm za své hříchy trpí a jejich zjevování je toho důkazem. Doposud neřešenou ale zůstává záležitost tzv. revenantského hrobu, který v současných představách splývá spíše s výčtem rozmanitých antivampyristických rituálů. Nicméně v tomto případě se nejedná o hmotnou podobu hrobu jako takového, ale spíše o revenanta in persona. S tím souvisí i otázka, jestli revenantský hrob představovat hmotným monumentem, a zda je možno sledovat přítomnost navrátivších se zemřelých v ikonografické a epigrafické kultuře hrobů nacházejících se v českém prostoru.