Příspěvek se bude zabývat proměnou architektonického tvarosloví sakrálního a profánního prostoru v 15. století v souvislosti se společenskými a konfesními změnami ve střední Evropě. Vystoupení Petra Parléře a jeho jedinečná inovace gotického slohu je vlastním počátkem pozdní gotiky, který je tak oproti tradičnímu pohledu kladen již do doby panování Václava IV., kdy došlo k jeho zásadnímu rozvinutí. Po husitských válkách zaznamenáváme snahu o návrat k předcházejícím řešením i hledání cest nových možností. Zásadní stylovou proměnu vidíme v době vlády Jagellonců, kdy dochází ke stylové proměně v tvorbě Benedika Rieda, vůdčí osobnosti, která přináší nová pojetí i reflektuje přístupy předchozích období. Epilogem pozdní gotiky je pak synkretická tvorba Bonifáce Wolmuta. Příspěvek se zaměří také na souvislosti mezi konfesní identitou objednavatele či místa a koncepčními a formálními charakteristikami jednotlivých staveb. Půjde o například o tyto stavby: katedrála sv. Víta v Praze, Vladislavský sál na Pražském hradě, farní kostel v Mostě, Lounech a Kutné Hoře.