Příspěvek se věnuje dosavadním přístupům ve výzkumu poválečné historie Romů v Československu a postavení orální historie v něm. Hlavní pozornost věnuje metodologické debatě o omezeních pramenné základy tohoto výzkumu, zdůrazňující distinkci mezi vnější a vnitřní perspektivou, mezi prameny majoritní a romské provenience a kolidující s debatou o dostupnosti a možnostech využití pramenů písemných a orálně historických. V dosud realizovaném výzkumu je přitom možné odlišit dva základní přístupy: jeden stavící na majoritních písemných pramenech z fondů centrálních příp. regionálních archivů a využívající narativy pamětníků spíše pro ilustraci popisovaných jevů a procesů, a na druhé straně přístup, který staví na orálně historických pramenech a písemné prameny majoritní provenience využívá jen pro základní ukotvení historického kontextu shromážděných výpovědí. Cílem příspěvku je přispět do debaty o možnostech hlubší syntézy těchto typově odlišných historických pramenů. V rámci příspěvku představím dosavadní přístupy k výzkumu poválečné historie Romů a existující debatu o omezeních jeho pramenné základny, zahrnující jak kritiku výpovědní hodnoty písemných pramenů majoritní provenience, tak i diskuzi o charakteru, omezeních a možnosti analýzy orálně historických svědectví romských pamětníků. Debatu obohatím o postřehy z výzkumů poválečné migrace Romů za Slovenska do českých zemí realizovaných na půdě Semináře romistiky na FFUK v Praze. Na příkladu nedávno dokončeného výzkumu poválečné migrace jedné konkrétní lokální skupiny Romů z jihovýchodního Slovenska do Brna založeného na syntéze písemných a orálně historických pramenů majoritní a romské provenience se pak pokusím demonstrovat možnosti a meze vzájemného porovnání vnější a vnitřní perspektivy v narativu o (lokálních) dějinách Romů.