Příspěvek se bude věnovat české baletní scéně po druhé světové válce z pohledu orální historie. Primárně je zájem bádání směřován na samotné tanečnice a tanečníky, se kterými jsou uskutečňovaná interview. Pracuje se nejen s aktivními představiteli tohoto uměleckého odvětví, ale je nutné dodržet zastoupení i po stránce choreografické a pedagogické. Dosud se jedná o téma, které nebylo komplexně zpracované, ani na poli historické a ani v rámci divadelní vědy, v pojetí, jak se na téma zaměřuje tento výzkum. Z pohledu výzkumu je více než zajímavé sledovat a následně analyzovat a interpretovat rozdíly, mezi předem připravenými okruhy otázek a mezi těmi, které v souhrnu rozhovorů vzešly ze sdělených informací, rozdíly genderové a diferencialitu v rámci českého území. Další částí výzkum, se kterou se pracuje, je porovnávání rozhovorů napříč dobou a jejich proměny v čase. Jak z pohledu způsobu dotazování, tak i odpovědí. Metoda orální historie nabízí jedinečnou a neopakovatelnou možnost zachytit vzácné vzpomínky těchto umělců, které by jinak upadly do zapomnění. Proto je její využití v rámci výzkumu zcela nezbytné.