Vizuální kultura, především tvorba oltářních nástavců a devočních artefaktů, jagellonského období bývá nazírána pohledem určeným torzálním stavem dochování uměleckých děl, a především změnou výtvarného kánonu označovaného termínem pozdní gotika. Uměleckohistorické koncepce studia tohoto období byly v posledních letech revidovány a inovovány. Reflektovány byly především sociální aspekty objednavatelských aktivit, které se přesunuly z přirozeného centra království - Prahy, především směrem k vizuální memorii a reprezentaci šlechtických rodů, bohatnoucích měst a výjimečně i církevních institucí. Tradiční způsoby kulturní praxe předhusitského a husitského období se proměnily díky změně sociálního, náboženského a hospodářského kontextu. Ty spoluurčily konkrétní podobu umělecké výměny a specifik regionálních uměleckých center, propojených s výraznějšími uměleckými oblastmi mimo hranice Českého království. Příspěvek chce poukázat několika sondami na aktuální změnu tradičního vnímání pozdní gotiky, která vytváří inovativní obraz kulturní praxe této doby, založené na konfesních a funkčních odlišnostech, na objednavatelských strategiích a společenské recepci výtvarných artefaktů. V neposlední řadě půjde i o představení konkrétních situací fungování sochařského a malířského řemesla v rámci městských dílenských prostředí. Počet sond je fakultativní. 1. sonda: devoční obraz a jeho objednavatel(é)lky v městském prostředí (Cheb) 2. sonda: socha a malba ve službách zádušní memorie (Kadaň a Horažďovice) 3. sonda: konfesní preference v dílenské praxi (Klatovy, Litoměřice)