Příspěvek bude zkoumat vztah žen a pozdně středověkého profánního umění. S přihlédnutím k dochovaným památkám v našich zemích se zaměřím především na nástěnné malby ve šlechtických sídlech (např. Žirovnice, Blatná, Švihov) nebo měšťanských domech (např. Gablerův dům v Chebu, dům u Zlaté hrušky v Praze). Ty ale budu srovnávat i s dalšími uměleckými předměty zachovanými více v zahraničí, především všemožnými artefakty zahrnovanými dnes pod označení umělecké řemeslo (např. nejrůznější druhy truhel a skříněk, tapisérie, šperky). Zatímco starší bádání si u zelených světnic, jak bývají tyto malované sály označovány v domácí literatuře, všímalo především jejich reprezentační úlohy, pokusím se ukázat, že to charakter těchto prostor zdaleka nevysvětluje. Výzdoba neměla jen demonstrovat bohatství a životní styl objednavatele ale mívala i vnitřní, moralistní smysl: jednotlivé malované soubory se vyslovují ke vztahu obou pohlaví, vrtkavosti milostného citu a varují před zneužitím moci, kterou ženy nad muži údajně uplatňují prostřednictvím své sexuality (Weibermacht). Cílem příspěvku ale není jen ukázat, jakým způsobem bývaly ženy zobrazovány a jakými obsesemi trpěla patriarchální společnost pozdního středověku. Pokusím se řešit i složitější problém, jakým způsobem mohly samy ženy s těmito obrazy interagovat, kdy se s nimi setkávaly a konečně jakou roli pak tyto obrazy snad hrály v jejich životech.