Mezi světovými válkami diskutovala česko-německá literární historiografie Ptačí sněm Geoffreyho Chaucera jakožto intertext Nové rady. Současný obnovený zájem o tuto českou alegorii coby historický pramen domácích politických dějin a dosavadní pokrok v chaucerovské kritice vybízí se ke srovnávání navrátit. Četné novější interpretace Chaucerova textu se zabývají mimetickými souvislostmi s anglickou parlamentní praxí, s komplikovaným vztahem krále, královny a parlamentu. Ptačí sněm zároveň vřazují do (ne pouze chaucerovského) proudu anglické literatury přelomu čtrnáctého a patnáctého století, který, oproti machautovským debatám a dialogům, pracuje opětovně s motivem a strukturou vícehlasého sněmu coby modelu participativní vlády, kolektivního rozhodovacího procesu v podobě řízeného, moderovaného slovního konfliktu. Nové přístupy k parlamentní politice v Ptačím sněmu mohou české historiografii napovědět, zda a do jaké míry lze diskuzní model Nové rady chápat mimeticky, coby odraz participativní správy obecného dobrého v Českém království. Jakkoli ale chaucerovská kritika přihlíží ke znalostem o autorově bohaté zkušenosti s parlamentní politikou, v případě české básně, u níž je autorství jisté méně, je nutné pokládat otázky především textu samotnému, jak jej nacházíme v rukopisech. Jakou praktickou dynamiku udává Nová rada sněmovnímu shromáždění? Jestliže předkládá model participativní vlády, jakými prostředky a s jakým důrazem? Jaké jsou procesní role účastníků? Srovnáme-li přitom dialogické a hierarchické struktury obou sněmovních debat jako takových, bez zvláštního ohledu na hodnoty proponované jednotlivými účastníky, můžeme zároveň poukázat na konkrétní rozdíly mezi tím, jak participativní politickou kulturu chápal v Anglii Chaucer a jak v Českém království autor Nové rady, údajně Smil Flaška z Pardubic?