Pojem nepominutelný dědic se objevuje již v římském právu, lze však říci, že zpočátku byla práva nepominutelných dědiců v této době pouze formální, neboť zůstavitel, jako nositel otsovské moci měl pouze povinnost je v testamentu určitým způsobem zmínit. Mezi nepominutelné dědice patřily osoby, které byly bezprostředně podřízeny otcovské moci, tzv. heredes sui. Byly to především zůstavitelovy děti, manželka, avšak mohly to být i další osoby náležející k přímému potomstvu zůstavitele (např. vnuci). Zvláštní postavení měl pak syn zůstavitele, protože pokud nebyl v testamentu ustanoven za dědice, popřípadě nebyl platně vyděděn, stával se celý testament neplatným. Co se týče vydědění, zpočátku nemusel zůstavitel vůbec důvod vydědění uvádět, rovněž nebyly stanoveny ani taxativní důvody pro vydědění. Justiniánovou novelou z r. 542 n. l. pak byla zavedena důslednější ochrana nepominutelných dědiců, neboť zůstaviteli byla stanovena povinnost zanechat svým ascendentům a descendentům jejich povinný díl, když zároveň tyto osoby zůstavitel musel ustanovit za dědice. Vydědění nově bylo možné pouze pro určité zákonem taxativně stanovené případy (např. nemravný život, nevděk vůči zůstaviteli atd.). Římská úprava položila základy pro institut nepominutelného dědice a jeho vydědění, k jehož rozvinutí došlo v pozdějším historickém období, především pak v rámci obecného zákoníku občanského. Příspěvek se bude zabývat právě insitutem nepominutelného dědice v římském právu, jeho vlivem na otcovskou moc, a rovněž možnostmi jeho vyloučení z dědického práva.