Tradiční chápání vody vycházející z pozitivistického diskursu redukuje pojem vody na materiální kategorii definovanou na základě chemického vzorce (H2O). Takto artikulované pojetí vody implicitně vnímá vodu v rámci dichotomie příroda-společnost (přírodní vs sociální) a pracuje s metaforou hydrologického cyklu, která v tomto smyslu odděluje sociální a materiální struktury procesy. V tomto směru vznikaly starší oborové dějiny vody jako v soudobé společnosti v zásadě ve smyslu dějin „ovládnutí“ hydrologického cyklu. V posledních dekádách došlo k výrazné reartikulaci tohoto pojetí a zformulování koncepce hydrosociálního cyklu, jež vychází z předpokladu, že nelze jednoznačně oddělit kategorie „přírodního“ (či „materiálního“) a „sociálního“ a zdůrazňuje zásadní roli mocenských vztahů a souvisejících diskursů o vodě. Současná literatura se přitom kriticky vyrovnává s tradičním, deterministickým pojetím vody a vodních infrastruktur ve smyslu Wittfogelových tezí o orientálním despotismu (nový materialismus, geofilosofie etc..). Příspěvek se bude soustředit na konceptualizaci vody a vodních infrastruktur v současné historiografii se zaměřením na soudobé dějiny a možnostmi jejich aplikace v kontextu projektu socialistické modernity v Československu.