Příspěvek se věnuje formování základních paradigmatů moderních lotyšských dějin během posledního čtvrtstoletí, otázce jejich recepce v ruské historiografii a problému politizace nejnovějších dějin. Lotyšská historiografie, počínaje perestrojkou, se vymezovala v prvé řadě vůči sovětské koncepci socialistické revoluce. Postupně rozšiřovala okruh témat bádání od perestrojkových reformních témat (charakter lotyšského národního hnutí, vznik lotyšského státu, lotyšští střelci a komunisté a jejich perzekuce během stalinských represí na konci třicátých let, masové deportace obyvatelstva 1941 a po druhé světové válce) k tématům souvisejícím s charakterem lotyšského meziválečného státu, sovětské anexe pobaltských států, nacistické okupace a kolaborace, protisovětské rezistence po druhé světové válce. Těmto tématům se věnovala paralelně s lotyšskými autory také řada ruských historiků (J. Afanasjev, J. Zubkova), kteří výrazně přispěli k objasnění řady historických procesů. Značně konfrontační podobu však vztah získal po polovině první dekády 21. století v souvislosti s publikováním přehledu lotyšských dějin ve 20. století (Latvijas vésture 20. gadsimts). Ruské vydání publikace mělo za následek politizaci na nejvyšší státní úrovni. Pokusem eliminovat především základní lotyšskou tezi o sovětské okupaci bylo mj. i paralelní ruské vydání lotyšských dějin na státní zakázku (Rossijskij institut stratěgičeskich issledovanij), které se vrací interpretačně a metodologicky k předperestrojkové sovětské koncepci. Je patrné, že souvisí se státní reformulací pohledu na ruské národní dějiny a obavou z dopadu negativních aspektů sovětské historie na současnou ruskou veřejnost.