Poznání způsobů a forem komunikace a jednání vědců, včetně historiků, je důležitým prostředkem k pochopení mechanismů, jakými uváděli do veřejného diskursu svou odbornou produkci (vědecká díla) a jak tato produkce dále působila. Také v případě české historiografie první poloviny 20. století (hovoříme zde o české historiografii, ale zvláště pro období 1918 až 1939 máme na mysli dějepisectví v českém jazyce na teritoriu celé Československé republiky, kdy i slovenská část státu byla v historiografii a dalších vědách dominantně ovládána Čechy) je znalost komunikačních vzorců a poloh jednání historiků zásadní. Přestože česká historiografie tohoto období byla stále zejména individuálním badatelským projevem, publikační i další aktivity historiků byly výrazně ovlivňovány ne/formalní komunikací uvnitř oboru i komunikací s dalšími společenskými a vědeckými sektory (např. jiné vědní obory, politikou, uměleckým světem). Sledována bude také role (mocenské) pozice v rámci hierarchie české historiografie uvedeného období a případné odlišnosti v komunikaci na základě pozice v tomto pomyslném žebříčku. Příspěvek bude rovněž zkoumat, zda historici používali specifické podoby jednání při prezentaci svého díla a názorů, např. popularizaci, žurnalistickou činnost, marketing (v dnešní terminologii) vědecké práce.