Sledování vývoje v oboru sociální politiky ukazuje některé doposud opomíjené rysy Protektorátu Čechy a Morava. Udržení meziválečného systému a jeho adaptace na společnost, nově konstruovanou exkluzivně na základě rasové a etnické příslušnosti, znamenala v podmínkách válečného konfliktu jeden z klíčových mechanismů udržení klidu a pořádku. Česká historiografie velmi často externalizuje aktéry systémové přestavby uskutečněné během okupace a někdy též za druhé republiky, aby přiblížila míru ovládnutí prostoru mocí zvenčí. Oblast sociálního pojištění a sociální péče nicméně ukazuje, že její stabilizace byla závislá především na českém racionálně odůvodněném aktivismu, jenž pomáhal konstruovat legitimitu Protektorátu Č. a M. Legitimita je nesnadno zachytitelný fenomén a zřídkakdy se tematizuje pro protektorátní režim. Lze ji však diskutovat v tomto historickém období, přestože byla fragmentovaným, velmi pružným a přizpůsobivým jevem na fakticky okupovaném území. Byla vždy velmi křehká a provizorní, vyznačovala se různorodostí významů v oblasti práva a historie a opírala se o „národní zájem“ jako argument politického jednání a rozhodování. Příspěvek bude diskutovat následující otázky: Čím se v oblasti sociální politiky vyznačoval proces přestavby z první a druhé republiky na Protektorát Čechy a Morava a jakou roli v něm hráli čeští aktéři? Jakým způsobem působilo zachování sociální stability na legitimitu režimu a formy české spolupráce/kolaborace s okupačními úřady?