Písařské kolofony, které obsahují dataci rukopisu a jméno písaře, někdy také jméno objednavatele či původního majitele knihy, případně místo, kde rukopis vznikl, přinášejí jinde obtížně dosažitelná svědectví pro vyřešení otázky, kdy a v jakém prostředí kodex vznikl, kdo ho zhotovil, z čího podnětu se tak stalo a kdo byl jeho příjemcem nebo původním vlastníkem. I proto se kolofony staly již na konci 19. století objektem zájmu Wilhelma Wattenbacha, který „podpisům písařů,“ jak je nazývá, věnoval ve své práci Das Schriftwesen im Mittelalter rozsáhlou kapitolu. Evidence kolofonů však zůstávala po dlouhá léta nedostatečná, údaje v nich obsažené byly často pouze mechanicky přejímány bez náležitého ověření a výkladu. Rozhodující impulsy k vědeckému studiu kolofonů přinesl až projekt katalogu datovaných rukopisů, započatý v roce 1953, a spolu se soupisem signovaných kolofonů benediktinů ve švýcarském Bouveretu, jejichž zásluhou se podařilo shromáždit bohatý studijní materiál. Příspěvek se pokusí shrnout dosavadní česká bádání o kolofonech, ale především se bude věnovat samotným kolofonům a údajům v nich obsažených, ke kterým je často třeba přistupovat s určitou mírou obezřetnosti.