Příspěvek se zabývá analýzou vyučování dějepisu a vlastivědy na obecných a měšťanských školách a v nižších třídách gymnázií, a to především jeho využití při formování pocitu sounáležitosti žáků se státem. V analýze využívává školních pomůcek využívaných ve výuce dějepisu a vlastivědy v českých školách ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století, především didaktických obrazů, ale také učebnic, fotografického materiálu, nabídkových katalogů pomůcek a ego-dokumentů. Analýza didaktických pomůcek nejenom zásadně pomáhá rekonstruovat mechanismy, které byly využívány při výuce, aby byly naplněny předepsané osnovy; ale ukazuje také problémy s dostupností vhodného didaktického materiálu, kdy množství obrazů učitelům nevyhovovalo, jelikož pocházelo z produkce zahraničních firem a byly hodnoceny jako "málo české". V letech 1918-1938 pak produkce didaktických pomůcek byla vnímána jako součást národního hospodářství. Využití ego-dokumentů pak umožňuje nahlédnout do mechanismů, které byly ve výuce reálně využívány a do jisté míry korigují obraz, který zanechaly oficiální předpisy (osnovy, metodické příručky a další předpisy).