Příspěvek se krátce zaměří na reflexi proměn, jimiž v minulém století prošly české učebnice dějepisu, a vyznačí klíčové konceptuální zlomy v pojetí školního dějepisu a odpovídajícím pojetí národní identity v tomto normativním a kanonickém médiu historické kultury. V centru pozornosti budou narativy národních dějin a případně různé modely práce s prameny zaměřené na rozvoj kompetencí, jež souvisejí s reflexí národních identit. Návazně autor zaměří pozornost na současnou českou situaci a zhodnotí dopad kurikulární reformy na podobu učebnic dějepisu. Poznatky zasadí do mezinárodních souvislostí a srovná český učebnicový koncept národní identity s modely, jež jsou rozvinuty v zahraničí. V návaznosti na výstupy z této komparace se autor zaměří na otázku, jak by měla (mohla) vypadat moderní česká učebnice dějepisu, aby dostála vzdělávacím cílům stanoveným v kurikulu. Příspěvek se pokusí reflektovat širší kontext, v němž se dnes učebnice na školách (ne)používají, a zasadí dynamiku tohoto tradičního média do rámce současné historické (pop) kultury.