Blíží se výročí vzniku Československé republiky a rovněž výročí zániku staletí trvajícího Českého království, na jehož občansko-právních reformách republika vyrostla. V závěrečných letech monarchie byl rovněž zformulován základní kulturní kánon, ze kterého ve velké míře dodnes vychází koncepce dějepisného vyučování. Spolu s kulturním kontextem nastupující generace 21. století – provázenou neuchopitelnou krizí identity a schizofrenním způsobem života (reálným a virtuálním) – je nutná revize pojetí „českých tradic“, jak jsou předávány v rámci dějepisného a občanského vzdělávání. Důležité, avšak nesmírně obtížné, je ověřit, zda žák v průběhu edukačního procesu reflektuje získané poznatky a vytváří si vlastní dějinnou koncepci, která přechází do běžného života po ukončení procesu, nebo si poznatky uchovává jen pro „školní vzdělávání“. Teprve v uvědomění si vlastní dějinnosti je možný rozvoj axiologických rovin lidského myšlení a svobodného jednání. Příspěvek se zaměří na zmapování žákova (a učitelova) vztahu ke státu, jeho historii a národní identitě na konkrétních případech z pedagogické praxe, podepřené sondou. Se záměrem se budeme věnovat této reflexi z pozice středního odborného školství, které je specifické nízkou dotací vyučovacích hodin. V rámci sondy se pokusíme zmapovat vlastní vnímání národní identity – jako životní hodnoty či pouhého fenoménu školního prostředí – z pozice žáka a učitele. Na příkladu konkrétního školního prostředí se pokusíme rozvrhnout základní body reflexe „českých tradic“ v průběhu dějepisného vzdělávání a po jeho ukončení. V rámci teoretického zpracování doplníme sondu i o etický rozměr odpovědnosti učitele za směřování (či nesměřování) dějepisné výuky k axiologickým cílům výchovy a vzdělávání.