Synkretické projevy lidové spirituality při umírání a pohřbívání spolu se vztahy pozůstalých k hrobu a hřbitovu patří k indikátorům intenzity kulturních archetypů a proměn mentalit a sociokulturních regulativů chování i jednání, rozrůzněných náboženskými, etnickými, sociálními i dále diferencovanými skupinami a vrstvami. „Strach z mrtvých“ strukturoval soubory konkrétních představ a úkonů v každodennosti i v posvátném čase a spoluutvářel specifické formy sdílení způsobu ohrožení společenství zemřelými, „nesmířenými“ se svým osudem. Tradiční rituální úkony konané při umírání, pohřbu a v prostoru hřbitova měly zabezpečit kompenzaci individuálních i kolektivních neodčiněných provinění a nepotrestaných činů sakrální i světské povahy mezi živými a mrtvým. Koncept návratů zemřelých do světa živých je jedním z ucelených projevů funerální kultury, vázané na věrské /pověrečné předkřesťanské představy, je formou vyrovnání se se sociálně patologickými a „nemorálními“ jevy jedince i společenství, s prvky sociální edukace a etické regulace vztahů. Českou tradiční funerální kulturu předindustriálního paradigmatu konfigurovala řada dalších představ a úkonů spojených se „strachem z mrtvým“, vyskytujících se ve všech fázích umírání, smrti a pohřbu, které v proměnných složkách rituálů nacházíme v pramenech a dalších svědectvích nejen v 19., ale i 20. století.