Československý odboj v zahraničí v letech druhé světové války je jedním z nejčastějších témat výzkumu české vojenské historiografie. Většina prací však nevychází za rámec tradičního obrazu, vytvořeného již v letech druhé světové války. Odboj měl být především symbolem a součástí konceptu „celonárodního boje“, který mohl ujařmenému a poníženému národu nabídnout novou identitu. Podobný obraz lze nalézt v prakticky všech zemích Evropy, lhostejno zda na východ či na západ od Železné opony, a to po dlouhá desetiletí. Společným faktorem je propagandistická nadsázka, glorifikace a zdůrazňování významu a výsledků působení odboje a exilových vojenských jednotek. Tento přístup v Čechách dokonce zažívá i jistou renesanci. Prakticky netknutou oblastí je ale problematika širších horizontů. Neprozkoumána zůstává otázka reálného významu československých jednotek v kontextu spojeneckého válečného úsilí, od jejich celkového přínosu až po zasazení působení jednotlivých čs. formací do operačních kontextů. Stejně tak chybí srovnání s jinými exilovými armádami a s potenciálem, který mohly nabídnout jednotlivé exilové vlády. Příspěvek zdůrazňuje možnosti, které v tomto ohledu nabízí komparativní přístup. Popisuje některé vybrané okruhy, a zdůrazňuje limity efektivity exilových armád, jejichž hlavní význam byl z celkového pohledu především propagandistický, a nikoliv bezprostředně vojenský. Hledání řešení kvadratury kruhu mezi potřebami prosadit vlastní politické cíle, propagandou a snahou o skutečný vojenský přínos není jen otázkou historickou. Výsledky mají význam i pro chápání současné bezpečnostní situace státu. Problém vojenské efektivity a možností menších zemí v rámci spojeneckých koalicí zůstává totiž aktuální i dnes.