Fenomén „konfesijní architektury“ představuje z hlediska vnímání konfesijní identity sakrálních objektů v jednotlivých konfesijních kulturách osobitý historický problém. Tato problematika bude úžeji představena v souvislosti s „konverzemi“ a „rekonverzemi“ těchto staveb, ke kterým docházelo v průběhu 16. a 17. století ve středoevropském prostoru na obou stranách konfesijní hranice. Zkoumání konverzí sakrálních architektur, jako jednoho z klíčových manifestačních a referenčních prvků konfesijní identity, je možné na pozadí různých konfesijních kultur sledovat v několika rovinách, v tomto příspěvku bude proces konfesijní konverze kostelů vnímán především jako sociální problém. Souvisí to s tím, že náboženský život, který se koncentroval kolem sakrálních staveb, se primárně nevyjadřoval osobitými uměleckými formami, ale spíše systémem zvyků, rituálů, liturgie a dalších společensky a kulturně definovaných aspektů. Konverze sakrální architektury proto nelze sledovat jen na úrovni proměny staveb, ve větším či menším rozsahu či v rozličných formách, ale i jako náboženský a sociální proces, který byl programově zaměřen na vybudování nového náboženského prostoru pro komunitu věřících. V takovém případě je třeba se zaměřit i na princip damnatio memoriae (spojený i se sepulkrálními a memoriálními monumenty a fundacemi), či na fenomén ikonoklasmu (protestantského i katolického). Pozornost proto bude systematicky zaměřena na katolické i nekatolické oblasti před, v průběhu a po třicetileté válce, se zaměřením na české země, ovšem s nezbytnými komparačními analogiemi ve středoevropském rámci, kde na obou konfesních stranách docházela k různě proměnlivým konverzím sakrálních prostor.