Cílem příspěvku je upozornit na specifika a limity výpovědní hodnoty pramenů, které vznikaly v rámci složitého konfesijního vývoje 2. pol. 17. stol., a to nejen ryze osobních svědectví, ale zejména výpovědí, které byly určeny širšímu publiku a stávaly se součástí konfesijních bojů, tj. např. revokačních kázání. Zajímavé místo v tomto kontextu zaujímají texty a svědectví českého exulanta a konvertity Jiřího Holíka, který vydal několik silně protikatolicky zaměřených knih, jež mu měly pomoci získat uplatnění a uznání v novém prostředí. Holíkova díla, orientovaná zejména na zdůraznění příklonu k nové konfesi, se stávala nezbytným prostředkem pro dovršení a formální potvrzení jeho konverze, po němž následovala řada pokusů o zakotvení a uplatnění. Hlavním cílem jeho knih bylo přinést obhajobu vlastního odklonu od katolické víry a ospravedlnit se poukazováním na nedostatky a přečiny katolické církve, nepochybně i v kontextu soudobé kontroverzní teologie a pod vlivem tehdejších konfesijních polemik a ostatních podobně zaměřených spisů. Současně se Jiří Holík – podobně jako jiní konvertité – snažil svými díly prezentovat jako horlivý protestant a právoplatný příslušník luterské církve, a to zřejmě tím výrazněji, čím více problémů při hledání uplatnění na místě kazatele musel zprvu překonávat; intenzitou svých snah se ale zásadně neodlišoval od dalších konvertitů, kteří rovněž uplatňovali nezbytnou „strategii přežití“ a snažili se přesvědčit o své důvěryhodnosti, která hrála důležitou roli vzhledem k jejich nejen náboženské, ale i sociální a ekonomické integraci. Právě s ohledem na to je ovšem nutno k podobným výpovědím přistupovat.