Určujícím identifikačním znakem soudobé výtvarné kultury je její provozní každodennost, jejíž – pět desítek let globálním výtvarným provozem zpevňované – kategorie vystupují v teoretickém diskurzu jako její signifikantní kvalitativní kritéria. Česká polistopadová výtvarná kultura se s fenoménem výtvarného provozu, jehož podstatnou součástí je obchod s uměním, vyrovnávala a vyrovnává s obdivuhodným nasazením. Obecně ustálené obsahy a formy výtvarného provozu se však jen stěží mohly přiblížit, ve své české mutaci a v předmětném období, svým globálním standardům. Obrat českého trhu s uměním je z poloviny jedné realizován v aukčních síních a z druhé v galeriích a u obchodníků se starožitnostmi. Tento příspěvek by byl rád nezjednodušujícím nazřením určitých specifických „kontaminací“ standardního obchodu s výtvarným uměním (prodej z ateliéru, privátní prodeje, výměnný obchod ad.) mnohdy se jevících jen jako excesivní příklady seriózní výtvarné praxe nepřehlédnutelných autorských individualit: Jiřího Surůvky, Petra Lysáčka, Ivany Štenclové, Pavla Formana, Dana Trantiny, Petra Motyčky, Jiřího Petrboka, Romana Franty, Martina Kocourka ad.