Jednou z klíčových debatovaných otázek ve vývoji předmoderních evropských států jsou způsoby a metody, které jim umožňovaly uspokojovat potřeby rostoucích profesionalizovaných armád. V této souvislosti formulovali v posledních desetiletích zejména západní historikové (J. Brewer 1989, J. Glete 2002), vycházeje přitom z jiného kdysi vlivného pojmu vojenské revoluce, který vysvětloval vznik stálých státních armád, koncept tzv. Fiscal-Military State, kombinující přístupy vojenských, politických a hospodářských dějin. Ten vidí, maximálně stručně řečeno, bazální hnací trend vedoucí ke vzniku (proto)moderních státních forem a centrální administrace ve snaze alespoň těch států, dlouhodobě zapojených do nejvýznamnějších evropských mocenských konfliktů, mobilizovat, udržet a zefektivnit vícezdrojový hospodářský a administrativní model, který by generoval co nejvíce ekonomického a lidského potenciálu k udržení bojeschopných ozbrojených sil. Je signifikantní, že v prostředí habsburské monarchie zatím není tento koncept znám, natož aby byl podroben přezkumu či modifikaci, vyjma jediné studie M. Hochedlingera (2009) a nedávné vídeňské konference na toto téma (Die Habsburgermonarchie als Fiscal-Military State: Vom Dreißigjährigen Krieg bis zu den Napoleonischen Kriegen, pořádal Institut für Österreichische Geschichtsforschung ve spolupráci s Institut für Neuzeit- und Zeitgeschichtsforschung der Österreichsichen Akademie der Wissenschaften), jejímž proklamovaným cílem tohoto setkání bylo dohnat zpoždění středoevropské odborné obce a konečně iniciovat vážnou debatu na toto téma. Smyslem příspěvku je představit základní kontury zmiňovaného konceptu a jeho využití či kritiku v dosavadní historiografii, aby bylo možné následně zvažovat a diskutovat jeho případnou aplikovatelnost, meze a možnosti v prostředí raně novověkých českých zemí (habsburské monarchie).