Příspěvek se zaměří na analýzu dvou historiografických konceptů dějin pozdního utrakvismu. Tradiční koncept utvářený na konci 19. a začátku 20. století vypracoval teorii o postupném ideovém úpadku utrakvistické církve navazující na středověké husitské hnutí (F. Hrejsa, K. Krofta). Moderní bádání však tyto teze odmítlo a utvořilo hypotézu o pozdním utrakvismu jako via media mezi římským katolictvím a reformačními idejemi Martina Luthera (Z. David). Přestože pramenné analýzy poukazují na existenci utrakvistických specifik např. v liturgii (D. Holeton) nebo kultu svatých (O. Halama), další interpretační rámce zůstaly nevyužity. Bádání neodpovědělo na otázku existence konfesijní hybridity (P. Chaunu) nebo možnost komparace s pozdním luterstvím, které se zejména v náboženské praxi projevovalo často konzervativně oproti Lutherovým radikálním tezím. Cílem příspěvku je zhodnotit tyto dosavadní přístupy, které zejména s ohledem na výsledky moderního bádání zahraničních badatelů, nebyly v současné historiografické produkci příliš problematizovány. Referát chce tyto teoretické rámce doplnit o výsledky bádání nad pramenným materiálem k problematice hříchu a jeho ospravedlnění v literatuře psané utrakvistickými kněžími a aktech utrakvistické konzistoře.