Narativistická kritika byla svého druhu reakcí historiografie na širší společenskovědní debaty o postmodernismu a jeho dopadech na vědu, sociálním konstruktivismu atd. I zde se ukázalo již v 90. letech, že je nutná nová perspektiva, která překoná „zacyklenost“ této debaty v opozicích věda/literatury, fakta/fikce, relativismus/fundamentalis atd. Ve svém příspěvku chci navázat na debatu posledních let, která sice vychází z konstruktivistických tezí narativismu, ty chce ale současně překonat. Zeleňák správně poukazuje na to, že zásadní inovací je odmítnutí původního pojetí reprezentace, které neumožňovalo uniknout ze zmíněného kruhu opozic. Jako inovativní shledávám koncept Kuukkanen, který navrhuje chápat historický diskurs performativně, tj. jako promluvu, která hájí určité teze a argumentuje v jejich prospěch. Tím se dostává do popředí kontext historických výpovědí, který podle Kuukkanena zahrnuje epistemickou, rétorickou a diskursivní dimenzi. Podle mého názoru je nutné tyto dimenze reformulovat tak, aby zahrnuly specificky společenský a politický kontext historické výpovědi. Můj argument spočívá v tom, že klíčovou rovinou pro analýzu, porovnání a hodnocení historických výpovědí není univerzalistická racionalita (Kuukkannen), ale sféra mocenských vztahů zahrnutá pojmem ideologie. Vycházeje jak z marxistických definic ideologie (Gramsci, Lukács, Althusser), tak obecně sociologických pojetí (Mannheim; v sociologii vědy Lynch, Mulkay) navrhuji směřovat post-narativistickou teorii k analýze mocenských vztahů, které utvářejí ideologické efekty historických výpovědí. Cílem přitom není chápat ideologii esencialisticky jako něco vědě vnějšího, co je nutné eliminovat, ale jako analytickou kategorii, která nám umožní analyzovat formu historických výpovědí v kontextu zájmů, které je utvářejí. Závěrem poukáži na implikace tohoto přístupu pro aktuální otázky společenských a politických dopadů plurality příběhů dějin.