V 60. letech 20. století je v debatách o budoucnosti československých měst nepřehlédnutelné sousloví „životní prostředí“. Při promýšlení a plánování budoucnosti měst mělo hrát právě kvalitní životní prostředí klíčovou roli. V příspěvku se zaměřím zejména na význam přírodní složky životního prostředí v budoucích městech. Zaměřím se například na otázky: Jak českoslovenští architekti, územní plánovači a další odborníci uvažovali o významu přírodního prostředí pro ideální „socialistické město“? Jak uvažovali o každodennosti ve městech? Jaká navrhovali řešení? U navrhovaných řešení se zaměřím na tři mody: fikce, prognóza, plán. „Fikcí“ myslím spíše nerealizovatelné umělecké projekty budoucích měst, známé urbanistické utopie. Jako „prognózu“ chápu úvahy a výpočty, které na základě vědeckých podkladů měly jasně směřovat k novým formám budoucích měst. A nakonec „plány“ vnímám jako projekty, které byly nejméně fantastické a nejvíce se blížily realizaci. Tyto mody také poukazují na věčnou rozervanost architektů mezi uměním (fikce), vědou (prognóza) a technikou (plán). Roky 1960 a 1972 nejsou vybrány náhodně. V roce 1960 byla vyhlášena nová ústava ČSSR, která obsahovala i čl. 15: „Stát pečuje o zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování krajinných krás vlasti…“. I tato slova podnítila řadu osobností k promýšlení významu přírody ve městech a otevřela dveře „zelenějším“ 60. letům. Vrcholem sledovaných trendů byl sice konec 60. let, důraz na environmentální složku při plánování prostředí ale pokračoval i v 70. letech. 60. léta proto uzavírám až rokem 1972, kdy proběhla konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu.