Příspěvek se zaměří na reflexi měnícího se světa aristokratických elit na pozadí politických a společenských událostí, a to zejména s ohledem na české země v první polovině 20. století. Zásadní předěl znamenal (nejen pro šlechtu) rozpad rakousko-uherského mocnářství a vznik tzv. národních států, mezi nimi i Československé republiky. V této souvislosti je na místě otázka: Jak se šlechta dokázala etablovat v občanském liberálně demokratickém prostředí, v němž šlechtické tituly a výsady nic neznamenaly? Jaké strategie za tím účelem volila, kdo je reprezentoval a proč? Kromě demokratických ideových proudů se však musela šlechta rovněž vyrovnávat s nástupem komunistických a fašistických ideologií. K těm posledním mnozí aristokraté inklinovali, jiní se proti nim postavili. Co ovlivňovalo jejich počínání a jaké důsledky to pro ně mělo? S totalitními režimy se totiž pojí další společensko-historické jevy: rezistence, perzekuce a exil. Ani tyto fenomény na příkladech vybraných aristokratů nezůstanou opomenuty. Součástí příspěvku bude též pokus o zhodnocení dosavadního stavu historického poznání a nastínění dalších možných perspektiv výzkumu dané tematiky.