Příklady z královéhradecké diecéze umožňují zmapovat dějiny knižních souborů na farách římskokatolické církve, neboť během posledních čtyř století došlo k proměnám jejich charakteru i účelu. Soukromé libráře kněží zůstávaly v některých případech majetkem farnosti, kde mohly být významnou pomocí pro nemajetné duchovní při jejich homiletickém a pastoračním působení. Fundus instructus raně novověkých farností tak tvořily většinou Bible, biblické konkordance, kazatelské příručky, kázání v latině, němčině i češtině, spisy liturgické, morálně teologické a právnické. Roku 1825 státní správa prostřednictvím (arci)biskupských konsistoří vyzvala kněze k budování farních či vikariátních (děkanských) knihoven, které měly shromažďovat soudobou teologickou literaturu, včetně spisů z širšího spektra vědeckých oborů. Tyto bibliotéky, které získávaly přírůstky jak odkazy, tak dobrovolnými finančními příspěvky duchovních, byly přístupné kněžím i učitelům příslušné oblasti. Stát tak prostřednictvím biskupství dohlížel nejen na skladbu těchto knihoven, ale vyžadoval pravidelné trienální výkazy o přírůstcích fondu/ů? až do roku 1848. Poté zůstala existence a skladba knihoven na farách předmětem zájmu výhradně církevních úřadů, přičemž ty od roku 1860 podněcují vznik knihoven pro farníky jako významného nástroje pastoračního působení. Tyto knižní soubory orientované převážně na beletrii a asketickou literaturu v národním jazyce ztrácí postupně svůj význam s nárůstem obecních knihoven zakládaných po roce 1918. Ve druhé polovině 20. století politická situace podtrhla roli farních knihoven jako neoficiálně dostupných souborů náboženské literatury. Změny po roce 1989 však znovu marginalizovaly roli farních knihoven, jejichž historické fondy čekají na objevení, zhodnocení a často i na záchranu.