Krátce po vzniku biskupství a po první generální vizitaci (1786 - 1788) provedla konzistoř několik důležitých opatření. Po vyhodnocení výsledku vizitce a zjištění celkového stavu diecéze provedla územně správní reformu; navazovala na josefínskou regulaci farností a vedla k rozdělení biskupství na pět arcikněžství a třicet vikariátů, kdy na jednoho vikáře (jakožto vizitátora atp.) připadlo kolem patnácti farností. Současně konzistoř vydala několik důležitých interních směrnic, ze správního hlediska pojatých velmi moderně. Jednou z nich byl soubor předpisů o spisové manipulaci, nakládání se spisy, o archivní péči, který připravil sekretář F. X. Dittrich. Součástí bylo nařízení pro vikáře, jak uspořádat a zorganizovat vikariátní archiv a jak nakládat s dokumenty, které v něm byly povinně ukládány. Současně byl vydán vizitační předpis, v němž bylo uvedeno, jaké typy knih a spisů musí faráři předkládat ke kontrole při vizitacích. Dittrich zpracoval kratší pojednání pro faráře v podobě doporučení, jak si mají zorganizovat farní registraturu a vést v normě uvedené knihy a spisy, jak z oblasti agend veřejných ("publicum"), tak i vlastních církevních ("patriculare"). R. 1799 Dittrich diecézi opustil, ale praktické naplnění předpisů si vzali za své jeho nástupci J. E. Geith a V. de Angelis. Stav farních archivů před r. 1850 známe díky vizitaci provedené biskupem Lindauerem. Byl tehdy více než uspokojivý. Na průběžné pravidelné kontrole spolupracovali vikáři s krajskými komisaři a konzistoř s guberniem. Registratury byly ve vzorném pořádku, o němž si konzistoř o pár desetiletí později mohla nechat zdát, ačkoliv upravené a doplněné interní normy o archivní péči v diecézi nikdy nepřestaly platit.