Příspěvek se zabývá formováním identity urozence konce 17. století v habsburské monarchii, procesem inkorporace a mezigeneračním transferem sociokulturních schémat chování, která jedinci umožňovala začlenění a participaci na elitní statusové kultuře. Jmenované procesy jsou sledovány na příkladu slezského šlechtice Kryštofa Václava z Nostitz (1648-1712) ve vztahu k jeho otci a synům. Hlavní pozornost je věnována způsobu osvojování si kulturních kompetencí, které sledovanému jedinci umožňovaly úspěšně se účastnit symbolické komunikace a symbolických bojů v rámci svého sociálního pole, a tím dostát svému sociálnímu statusu. Schémata jednání, jež Kryštof Václav nabyl v mládí, v pozdějším věku využíval a usiloval o jejich reprodukci v rámci výchovy a socializace svých dětí. Příspěvek je proto založen na komparaci osobní korespondence Kryštofa Václava z dob jeho studií určenou jeho otci, s dopisy zasílanými později Kryštofem Václavem svým synům a jejich preceptorům. Prameny tohoto druhu se jeví pro postižení schémat chování vhodné tím, že odrážejí každodenní rovinu života mladého urozence a obsahují určitou rovinu osobní stylizace, kterou jsou vyjadřována schémata, jež si měl dotyčný osvojit. Oproti tomu v korespondenci syna otci můžeme vysledovat ony vzorce, o kterých syn ví, že je má přijmout. Vzorce chování, které Kryštof Václav přijal za vlastní a osvědčily se mu, později v modifikované podobě vyžadoval i na svých synech. Takto inkorporované principy jednání předávané mezi generacemi se pak neodrazily pouze v pramenech písemné povahy, ale našly své vyjádření i v podobě výzdoby rodových sídel a ve způsobu nakládaní s rodovou historickou pamětí.