Jednou z hlavních priorit komunistické ideologie byla výchova nového socialistického člověka, který by svým smýšlením, chováním a loajalitou zaručil nerušené fungování režimu. Co však nastalo v případě, když výchova neprobíhala podle přesně stanové a vytyčené trasy, když se naplnění vize o vychování dokonalého jedince začalo vzdalovat? Jaké mechanismy a techniky moci byly komunisty využity ke zvrácení nešťastně se vyvíjející situace? V rámci komunistické výchovy lze hovořit o třech základních oblastech, které v sobě obsahovaly potenciální nebezpečí. Jednalo se o oblast postojů dítěte ke společenským tématům, odchylky od požadovaného systému morálních hodnot a v neposlední řadě sehrály svoji úlohu i studijní výsledky. Jaké parametry měl splňovat ideální člověk a jaké byly nejčastější prohřešky vůči tomuto ideálu, kde se nejvíce projevovaly a jak se přistupovalo k jejich nápravě? V zásadě lze hovořit o dvoustupňovém systému. První systém tvořila opatření, která spadala do kompetence národních škol. V případě přetrvávajících problémů zde sehrál svoji úlohu druhý navazující systém zahrnující speciální a zvláštní školství, které v mnoha případech mělo co do činění i se Sborem národní bezpečnosti. Jak se v každém uvedeném stupni řešily konkrétní problémy a jaké k tomu byly využity techniky moci? Součástí výzkumu je i zamyšlení nad tím, jaký byl vlastní smysl nápravy. Stále lze hovořit o výchově nového socialistického člověka nebo mluvíme o člověku, který měl být pouze začleněn do socialistické společnosti? Téma příspěvku je součástí rozsáhlého výzkumu o socialistické výchově dětí, který je veden na dvaceti brněnských základních a zvláštních školách v počátečním období komunistického režimu (1948-1953).