Zásadní společenské změny, které se v Čechách odehrály v době mezi vládou Václava IV. a Jiřího z Poděbrad v souvislosti s husitstvím, se mimo jiné projevily i v otázce přístupu k devočnímu či náboženskému obrazu. Téma patří zejména v posledních desetiletích v tuzemském bádání k nejstudovanějším problémům dějin středověkého umění. Zjednodušený model „husitského ikonoklasmu“ byl přitom opuštěn ve prospěch diferencovanějšího pohledu na diachronně i synchronně proměnlivý vztah k náboženskému zobrazení na straně jedné a na umění jako nástroje propagandy na straně druhé. V příspěvku budou stručně představeny aktuálně dominantní výkladové koncepce s přihlédnutím k jejich ideologickému pozadí a k jejich styčným a třecím plochám. Na příkladu malířského i sochařského zobrazení Madony s dítětem – námětu, na nějž lze v době od poloviny 14. do první půle 16. století jistě pohlížet jako na projev fenoménu longue durée – bude demonstrována mnohovrstevnost tehdejšího vývoje, zahrnující proměny kultické praxe při relativní stálosti forem, stejně jako obsahově-formální změny v rámci jednoho přetrvávajícího typu zobrazení. Tento příklad bude doplněn a korigován poznámkou k vývoji křídlového oltáře jako typu, v němž se zpravidla pregnantně odráží konfesní preference objednavatele, ať už individuálního či korporátního (v konceptu tzv. „rozptýleného autora“).