Po dlouhá staletí bylo Finsko součástí švédského království a představovalo jakousi poslední výspu západní kultury v severní Evropě, bránící pronikání barbarství z Východu. V roce 1809 se situace radikálně změnila a Finové se stali poddanými ruského cara. Díky příslibu zachování všech privilegií a práv z dřívějších dob se Alexandrovi I. podařilo získat poměrně loajální poddané, kteří si brzy zvykli žít pod ruskou nadvládou. Ve srovnání s jinými částmi ruského impéria zůstávalo Finsko prakticky po celé 19. století v relativním klidu. Svým postojem si Finové získali sympatie i u Alexandrových nástupců, kteří se finskému národu odvděčili mnoha dalšími privilegii a výhodami. V poslední dekádě 19. století, zvláště pak po nástupu Mikuláše II., však došlo k další dramatické změně. S rostoucí nacionalizací samotného Ruska vzrostl i tlak na rusifikaci finského velkoknížectví, proti čemuž se ovšem jeho obyvatelé postavili s velkým odporem. Následný střet ruských vládnoucích kruhů s obyvateli Finska, prakticky napříč všemi politickými a společenskými vrstvami, pak vyústil až ve vznik nezávislého finského státu v prosinci 1917.