V říjnu roku 1842 proslovil patriarcha české historiografie František Palacký vlivnou programovou přednášku Předchůdcové husitství v Čechách, ve které propojil úsilí trojice Konráda Waldhausera († 1369), Milíče z Kroměříže († 1374) a Matěje z Janova († 1393) s reformní činností i praxí Jana Husa († 1415). Sám Palacký přednášku deklarativně označil za „návěsť pro budoucí zpytatele“ a autoritativně se zasadil o to, že již počátkem 20. století byla jeho interpretace kodifikována a všeobecně považována - především zásluhou dvou českých historiků, Vlastimila Kybala a Františka Loskota - za hlavní duchovní podhoubí tradice české reformace. Až na konci milénia započala debata o kritické revizi tohoto historiografického schématu. Poprvé naplno zazněly otázky: existují prokazatelné spojnice mezi trojlískem reformních kazatelů a Janem Husem? Nejedná se o konstrukt umělé historické paměti? Kdo je jeho autorem? Příspěvek stručně shrne nadvládu tohoto historiografického schématu v průběhu 20. století i jeho další osudy na počátku 21. století. V bilančním náčrtu budou představeny jeho silné i slabé stránky, současný stav diskuse, rezidua i budoucí úkoly.