Mendikantské řády bývají tradičně spojovány s kazatelskou činností zaměřenou na široké vrstvy obyvatelstva. Jakkoliv představovalo kázání významný a účinný nástroj persuasivní komunikace, byla jeho účinnost výrazně omezena časem, prostorem a jazykem. Kazatelství proto muselo být provázáno s dalšími prostředky, které mluvené slovo doplňovaly a posilovaly. Tyto prostředky měly převážně vizuální charakter. Jak již poukázala řada badatelů, František z Assisi spoléhal na velice propracovanou a působivou „obrazovost“ svého působení. Tato tradice „kazatelství příkladem“ pak byla ve františkánském řádu dále kultivována (Bernardin Sienský, Jan Kapistrán ad.). Poměrně málo je ale o této tradici známo v období raného novověku. Rozšíření reformace, probíhající vnitřní krize řádu a zejména měnící se společenské podmínky tehdy představovaly pro františkány zásadní výzvu. V mnoha zemích museli obnovovat své pozice a znovu vyjednávat své postavení ve společnosti. Za tím účelem museli nejen oživit a přehodnotit původní mendikantské ideály, ale také hledat účinné způsoby jejich prezentace v širší společnosti. Příspěvek bude analyzovat tyto komunikační strategie františkánů se zaměřením jejich vizuální stránku.