Rodinné historie lze vnímat jako jedny z potenciálních alternativ k národně podmíněnému psaní o dějinách (metodologickému nacionalismu). Konferenční příspěvek ovšem pracuje s tezí, že tento potenciál nebyl v českém a sudetoněmeckém rodopisu, který měl rodinné historie prvořadě formulovat, v letech 1918–1948 využit a naopak došlo k pozření rodinných historií tehdy dominujícími národními historickými příběhy, resp. samotní teoretikové rodopisu vytyčili svému oboru národní úkoly. Rodopisné bádání bylo na obou stranách pojímáno jako jeden z nástrojů pro upevňování národního vědomí a v českém případě byla navíc vyzdvižena jeho důležitost pro konsolidaci československé prvorepublikové státnosti. Příspěvek se poté na základě analýzy archivních pramenů a primární literatury zaměří ve srovnávací a vztahové perspektivě na vystižení hlavních obrysů následujících problémových okruhů sudetoněmeckého a zejména českého rodopisu: 1. programová národně-ideologická instrumentalizace rodopisu a její výraz v pracovních úkolech rodopisných organizací (Rodopisná společnost československá v Praze, Jednota starých českých rodů/Zentralstelle für sudetendeutsche Familienforschung), 2. intenzifikaci národních úkolů českého rodopisu po r. 1938 (na platformě tehdejšího národně-obranného historismu), 3. české bádání o starých selských rodech a jeho propojení s tehdejší kulturní politikou (na platformě české verze ideologie Blut und Boden), 4. postulování významu rodopisného bádání pro národní eugeniku, 5. dokazování českého původu mnoha významných osobností a rodin z dějin českých zemí. Příspěvek se bude soustředit na období let 1938–1945, ovšem s významnými přesahy do předmnichovské a poválečné doby.