Jsou narativy vážně kamenem úrazu? Zavádí nás valorizace jejich role v historiografii na zcestí? Otázka by se měla klást na jiném půdorysu. Narativnost je ostatně neredukovatelnou součástí historiografie: struktura výpovědi o minulosti má strukturou narativní věty, jak si povšiml už A. C. Danto. Nadto, militantní narativisté jako F. Ankersmit nebo H. Kellner představují pouze jeden možný přístup k věci, tradici zakořeněnou v post-strukturalismu a rozvíjející odkaz Whitovy Metahistorie. Tento narativismus v přísném slova smyslu však zdaleka nevyčerpává myšlení historie jakožto vyprávění. Životnou alternativu nabízí dílo P. Ricoeura: v jeho pojetí historie nevyhnutelně vypráví, ovšem takovým druhem vyprávění, jenž zachovává její nárok na pravdivost. Historická narace u něj získává privilegovanou pozici tlumočníka lidské zkušenosti času a zároveň specifickou roli vyprávění o minulosti, což motivuje řadu epistemologických a ontologických distinkcí. Volně ve šlépějích Ricoeura pak postupovali autoři několika nedávných poetik historiografie: P. Carrard či I. Jablonka. První zmiňovaný prostřednictvím rétorických analýz dokládá, že historie se nutně uchyluje k oběma polohám, k vědeckosti i vyprávění, zatímco druhý vyzývá k jejich pevnějšímu spojení, aby historie dokázala promluvit plnou silou. Tak či tak, přítomnost vyprávění pro ně není překážkou pravdivosti historie (a naopak). Jsme-li dnes svědky nástupu lživých příběhů ve veřejném prostoru, možná bychom si měli klást otázku, není-li na vině spíš chybné pojetí současného historického vyprávění, než vyprávění jako takové. Nemá nakonec pravdu F. Hartog, že s koncem modernismu a příchodem prézentismu přestal platit i jazyk tradiční akademické historie? Není naopak načase ptát se, jaký způsob historické narace by dokázal promlouvat i k dnešku?