I když erb nebyl v prvopočátcích průkazem šlechtictví a používali ho např. i členové patriciátu, postupně se štíty předků staly jedním z důkazů urozenosti, který byl zakotven v právních řádech. V deskách zemských druhé poloviny 16. století se tak kromě základní „agendy“ vyskytovaly i záznamy týkající se erbovních památek. Nejčastěji v zápisech ze soudních sporů, kdy musel šlechtic prostřednictvím erbů svých předků dokazovat šlechtický původ, případně nároky na určité postavení ve šlechtické společnosti. Mezi tyto zápisy řadíme i oznámení komorníků úřadu desek zemských o obhlídkách znaků na exteriérech a v interiérech budov, nebo na náhrobních kamenech. Poskytují tak zajímavý obraz jak o výskytu konkrétních heraldických projevů, tak o dobovém chápání „průkazu“ šlechtictví. Tyto zprávy byly od druhé poloviny 17. století excerpovány barokními heraldiky a genealogy, a své místo si našly i v pracích badatelů z přelomu 19. a 20. století. Na základě analýzy několika konkrétních dokladů se pokusíme posoudit, kam vyústila proměna vnímání a využití heraldických památek – od čistě pragmatického, přes historicko-topografické a pomocněvědné v současné digitální době.