Zásadní součást socialistického modernizačního projektu tvořila již od prvních let jeho fungování fyzická a symbolická transformace (nejen) městského prostoru v souladu s hodnotami a záměry nastoupivšího režimu. Obsahem deklarovaného ideálu „socialistického města“ se stalo vytvoření kvalitativně odpovídajícího prostředí, jež by svými funkčními i vizuálními parametry pomáhalo formovat charakter kýženého „nového člověka“. Přestože ambiciózní projekty, vypjatá budovatelská rétorika i sugestivní propagandistické obrazy všestranného růstu a pokroku operovaly primárně s perspektivou budoucnosti a schematem vzestupného, komunistickým modelem společnosti završeného vývoje, v naprosté většině měst – v čele s pražskou metropolí – bylo nutné vyrovnat se především s dochovaným stavebně urbanistickým kontextem, oproti sousedním státům socialistického bloku jen slabě zasaženým důsledky 2. světové války, a s na něj navázanými symbolickými rámci. Nejen z tohoto důvodu se otázka vztahu k historickému dědictví stala v kontextu modernizačních strategií československého stalinismu velmi důležitou. Příspěvek bude za pomoci konkrétních, zejména pražských příkladů v základních obrysech analyzovat zásadní a přesto ambivalentní úlohu památek a tradic v sebelegitimizační politice a prostorové reprezentaci upevňujícího se komunistického režimu první poloviny 50. let. S poukazem na některé dobové souvislosti (mj. výkladový koncept českých dějin Zdeňka Nejedlého a ze SSSR importovanou doktrínu tzv. socialistického realismu) se pokusí prokázat, že důraz na národní minulost a zdánlivě apolitické projekty památkových rekonstrukcí nepředstavovaly v prostoru modernizovaných měst nelogický anachronismus, ale byly ze strany soudobých mocenských elit, části expertů a médií odůvodňovány jako ideologicky i funkčně přirozená součást celospolečenského procesu „budování socialismu“.