Je-li jedním z charakteristických rysů 15. století demokratizace české společnosti, je zajímavé sledovat, kolika různými způsoby se tato tendence reflektuje v česky psané literatuře příslušného období. Narůstá množství nově vytvářených děl, rozšiřuje se okruh produktorů i recipientů textů, obohacuje se žánrové spektrum domácí produkce, dochází k nivelizaci užívaného jazyka. V kondenzované podobě lze všechny tyto jevy pozorovat na vernakulární produkci cestopisné literatury, okrajově zastoupeném žánru, jenž se teprve v období následujícím dočká svého skutečného rozvoje. Mezi nečetnými česky psanými cestopisy 15. století originalitou svého jazyka vyniká cestopis Martina Kabátníka „Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta r. 1491–2“. Jedná se o jedinečný pramen k poznání dobové mluvené řeči, který v česky psané středověké literatuře nemá obdoby, neboť zatímco čeština ostatních staročeských památek byla větší či menší měrou ovlivněna vědomou autorskou stylizací a dobovými normami, čeština užitá v Kabátníkově cestopisu odráží soudobý mluvený jazyk – autentické vyprávění negramotného účastníka výpravy zapsal v rozmezí let 1493–1503 neznámý písař. Cestopis se z žánru středověkých cestopisů i soudobé literární produkce vymyká i dalšími, mimojazykovými znaky: sociálně-společenským postavením autora (Kabátník byl řadovým litomyšlským měšťanem), konfesním zaměřením výpravy (českobratrské poselstvo bylo vysláno do jihovýchodních oblastí tehdy známého světa, aby nalezlo společenství žijící podle zásad prvotní církve), odchýlením se od dosavadního vývoje žánru (tematicky předznamenává mladší díla zachycující putování do Svaté země a ke Svatému hrobu). Cílem předkládaného příspěvku je posluchačům na základě komplexní jazykové analýzy textu i komparace s žánrově, tematicky i časově blízkými prameny představit tuto výjimečnou památku z konce 15. století.