Příspěvek se zaměřuje na každodenní situace, ve kterých učitelé museli naplňovat nařízení Komunistické strany Československa podporující ateizaci společnosti. Jedná se o problematiku, které dosud nebyla věnována v rámci výzkumu socialistického školství větší pozornost. Přitom úloha školy a zejména jejich učitelů byla v tomto období velmi důležitá. Učitelé se měli stát nástrojem k prosazování socialistických myšlenek. Ty měli předávat budoucím generacím a tím vychovat „nové” jedince sdílející myšlenky marxismu-leninismu, tedy i myšlenku o společnosti tvořené lidmi bez jakéhokoliv náboženského vyznání. Příspěvek je založen především na datech, které autoři získali prostřednictvím orálně historických rozhovorů. Celkem se jedná o 53 rozhovorů s 37 pamětníky, kterými jsou učitelky, učitelé, ale i bývalí ředitelé základních škol. Metodu orální historie autoři dále doplnili studiem archivních materiálů a dobové legislativy. Studium těchto pramenů autoři realizovali v několika archivech České republiky. Jedná se o Národní archiv ČR, Archiv města Brna a Moravský zemský archiv. Výsledky výzkumu na jedné straně představují učitele v roli „politického nástroje“ vládnoucí KSČ, ale zároveň odhalují jejich složité postavení při plnění svěřených úkolů. To plynulo jak z očekávání vládnoucího režimu, že učitelé budou svědomitě a bez výhrad plnit jeho pokyny, tak i snahou učitelů, co nejméně negativně zasahovat do života žáků, případně jejich rodičů.