Jedním z fenoménů, který do česky psané historiografické produkce přineslo 15. století, je světová kronika. Na počátku 15. století vznikla staročeské verze kroniky Martimiani, připisovaná rytíři Beneši z Hořovic, jen o něco později započal práci na světové kronice Vavřinec z Březové. První je zčásti překladem německé kroniky Jakoba Twingera z Königshofenu, zčásti převodem proslulé latinské kroniky Martina z Opavy; dochovala ve čtyřech rukopisech a stala se jedním z českých prvotisků. Druhá vznikla kompilací z více zdrojů, především Historie scholastiky Petra Comestora a opět Martina Opavského; dochována je v jediném rukopise. V příspěvku budeme na základě analýzy provedené metodou textové komparace a analýzy diskurzu jednak identifikovat styčné plochy obou památek, jednak interpretovat textové rozdíly, a to jak při porovnání památek navzájem, tak při srovnání jednotlivých verzí památky téže. Tyto rozdíly vnímáme jako výsledek působení vnětextového – změn společenského kontextu, postavení, resp. ideového zakotvení původce (kompilátora/překladatele, ale i „editora“/tiskaře), stejně jako důsledek ohledu na předpokládaného příjemce textu. Položíme si otázku, zda a do jaké míry je možné a relevantní sledovat např. konfesi původce či příjemce textu a pokusíme se zachytit proměny funkce světové kroniky v národním jazyce, jak je odráží na jedné straně text sám (pokud je např. důvod jejího vzniku explikován v předmluvě), na straně druhé prokazatelná dobová recepce. Vyjádříme se též k otázce, jaké byly důvody rozšíření historiografického žánru o světovou kroniku v češtině – zjevný zájem o tento typ pramene, který vrcholí zařazením kroniky mezi prvotisky, lze díky dochovaným pramenům úspěšně sledovat v průběhu celého 15. století.