Poměrně nepřehledná národopisná, etnická, jazyková a náboženská situace na severovýchodním Slovensku se vzájemně se prostupujícími prvky spolu s nízkou ekonomickou a kulturní úrovní nepřispívala k jednoznačnému nebo dokonce dynamickému národnostnímu nebo národnímu uvědomění. Ne-slovenské obyvatelstvo, které namnoze, ale zjednodušeně a nepřesně bylo definováno podle příslušnosti k východnímu křesťanství (Rusňáci) vykazovalo mnohé podobnopsti s polskými Lemky, Sami sebe označovali za Rusíny. Již z tohoto důvodu se vlastně jednalo o nejméně problematickou menšinu, která neměla pevnou oporu v sousední mocnosti nebo velmoci. Její vnitřní život a ustrojení byl pražskými vládnímim i místními orgány víceméně přehlížen a tolerován se všemi z toho plynoucími pozitivními a spornými momenty a důsledky (zanedbání spisovného jazyka, přílišná liberalizace opomíjejíci cílenou alokaci prostředků na ekonomické vyrovnání, důsledky světové hospodářské krize, pokračující vystěhovalectví, postupná "pravoslavizace"). Národní nevyhraněnost se projevovala v oscilaci slovensko-rusínské a byla ovlivňována faráři a učiteli. V komparaci s postavením Ukrajinců v 2. Rzeczypospolitej jasně vyplývá demokratická povaha ČSR.