Politická náboženství jako obecný výraz pro totalitární ideologie ve 20. století hluboce zasahovala také do přírodních věd. Z nich zejména vědy o životě a jejich moderní evolucionistické paradigma nejvýrazněji podléhaly různorodým, nezřídka zcela protichůdným sociálním projekcím a ideologizacím. Tzv. lysenkismus, tvůrčí darwinismus a mičurinská biologie jsou typickým příkladem takového sociomorfního modelování a úmyslného upravování biologické doktríny podle doktríny politické. V rámci stalinistického konceptu vědy a jeho kampaní představovaly extrémní podobu antropocentrického a teleologického chápání životních procesů, tj. vidění člověka a jeho zájmů jako účelu a vrcholu evoluce života, ve specifickém hávu nauky dialektického materialismu jako nedílné složky revolučně socialistické vědy a komunistické ideologie. Také vědu v Československu mocně poznamenalo zneužívání biologie ze strany totalitních ideologií, jejichž obě extrémní podoby usilovaly o biologické podložení nutnosti podřídit jedince celku. Nejprve ve formě rasové biologie, argumentující pro potřebu vyhladit biologicky méněcenná individua, skupiny obyvatelstva či celé národy, následně pak ve formě mičurinské biologie, usilující o rozsáhlé manipulace s přírodou a dědičností za cílem vytváření „nového člověka“ a revolučního budování komunistické společnosti. Příspěvek představí některé předpoklady, formy recepce a důsledky této doktríny v československé vědě v 50. letech na základě nového výzkumu a se zaměřením na specifické rysy této domácí recepce.