Je odvěkou touhou člověka dosáhnout blahobytu a respektu, buduje kariéru a snaží se dostat co nejvýše ve společenské hierarchii. Tak tomu bylo i s měšťany pozdního středověku a raného novověku. kteří oplývali nemalými majetky, které mnohdy převyšovaly majetky etablovaných šlechtických rodů. Mnozí měšťané proto usilovali o to stát se šlechticem. Až do první třetiny sedmnáctého století o přijetí do šlechtického stavu rozhodovali stavové samotní a zcela přirozeně usilovaly o zachování výlučnosti. Proces získání šlechtického titulu se výrazně zjednodušil po vydání Obnoveného zřízení zemského, kdy otázka nobilitací přešla do gesce panovníka. To přineslo mnoho změn a také nárůst množství pramenů dokladujících udělení titulu – nobilitačních listin. Budoucí šlechtic měl prokázat nejen osobními zásluhami, musel ale také mít původ bez poskvrnky. Zájemce o šlechtický titul byl zpravidla měšťan bez šlechtických předků, maximálně byl vlastníkem erbu a přídomku. V takových případech bývá otázka původu zaobalená do jednoduché fráze, která suše konstatuje, že dotyčný pochází z počestného rodu. Je ale zajímavé sledovat, jak se svým měšťanským původem pracují ti šlechtici, kteří aspirovali na vyšší příčky šlechtické hierarchie. Na příkladech nobilitačních spisů vidíme, že někteří šlechtici bez obalu přiznali svůj měšťanský původ, jiní však nenápadně svůj prostý původ zamlčí, ba se dokonce nechají inspirovat starými šlechtickými rody, které si především v renesanční době přibarvovali svůj rodopis a mnozí nalézali údajné předky již ve starověku. Ve svém příspěvku autorka ve zkratce popíše, za jakých podmínek bylo možné v pobělohorském období získat šlechtický titul, hlavním středobodem však bude otázka prezentace rodu v nobilitačních listinách, popř. nobilitačních spisech.