U německých (nejen) ego-dokumentů raného novověku se velmi často setkáváme s tím, že jednotlivá slova nebo fráze, někdy i delší textové pasáže jsou psány v dalších jazycích (v latině, italštině, francouzštině nebo i češtině). Týká se to hlavně korespondence, deníků, ale také památníků. U tèch posledně jmenovaných je vícejazyčnost dokonce pravidlem - německý byl základní dedikační text s údaji o místě a datu zápisu, různá hesla a citáty byly pak častěji v klasických jazycích apod. Pokud jde o deníky, zvlášť ty cestovní, jsou často celé jejich části vedeny například v italštině nebo latině i když je hlavní text německý. Jiný problém představuje například deník Šimona Tudecia, obsahující řadu italských termínů z oblasti lodní plavby, avšak s německými koncovkami. Nejzajímavějším případem jsou dopisy s jinojazyčnými vsuvkami, motivovanými situačně, kulturním zázemím pisatele apod. Ediční práce s tímto materiálem není jednoduchá a vyžaduje pd editora nejen příslušné jazykové znalosti, ale též schopnost porozumět tomu, l čem tago jevy vypovídají a adekvátně je v doprovodném aparátu interpretovat.